Kapitola 2.

Meet Cute

Definice: Scéna, kdy se vtipným či roztomilým způsobem potkají dvě postavy, které spolu později mají romantický vztah.

Použití: Nejčastěji v romantických komediích, ale lze i v jakémkoliv jiném žánru, pokud se vyskytuje romantická linka.

Samantha

Již oděná do reprezentativního oblečení tančím po kuchyni za rytmu Sweet but Psycho od Avy Max, prozpěvuju si text a chystám si snídani v podobě lívanců. Sladké snídaně si dělám standardně, jelikož jsem cukrová závislačka, ale když dnes mám to čtvrté výročí od mého vyhnanectví, tak si dopřeju karamelový toping.

"A teď kafíčko." Natáhnu se do skříně nad dřezem, jen co sundám všechny lívance z pánve na talíř. Dóza na mletou kávu je však prázdná.

"Oukej," s povzdechem vrátím dózu na její místo. "Když káva nejde k Samantě, Samantha musí za kávou."

Když dojím tu baštu, z háčku na chodbě shrábnu klíče, sjedu z desátého patra výtahem a nasednu do mého purpurového jeepu.

*

Nansee

Nedokážu si představit, že bych vydržela bydlet tak vysoko. Při pohledu na vysokánský mrakodrap šplhající snad až do nebe se mi sevře žaludek, a tak radši pokračuju dál po cestě do práce. Mhouřím oči jako vyoraný hlodavec, neboť kráčím čelem k vycházejícímu slunci.

Projdu kolem řady několika obchodů s neonovými nápisy, zabočím za roh kolem obrovského billboardu a málem vrazím do našeho souseda se sousedkou. Bydlí v bytě naproti na stejném podlaží – v přízemí, protože to byl jediný můj požadavek, ve kterém mi byl Tyler ochotný vyhovět, když jsme se stěhovali do společné domácnosti.

Vím, že oni ví. A oni možná ví, že já vím, že oni ví. Přes zdi určitě občas slyší, co se u nás děje. Nikdy však nezaklepali na dveře, nikdy se mě neptali, nikdy nezavolali na nějakou linku. Jsem jim za to vděčná, protože Tylerovi by to radost dvakrát neudělalo. A navíc nechci být za chudinku nebo poslouchat, že si za to můžu sama. Jen si s párem ve středním věku vyměním stručný pozdrav a zabočím za roh, kde se o kousek dál nachází kavárna, kde pracuji.

Včera večer a pravděpodobně i zbytek noci pršelo, takže na chodníku a silnici leží spousta vydatných kaluží vody. Bylo by nemilé, kdyby do jedné z nich najelo auto v mé blízkosti, takže se snažím držet od obrubníku.

Periferním viděním zachytím velkou purpurovou skvrnu. Blíží se. Zvuk motoru. Na semaforu naskočí červená. Pištění pneumatik.

Nestačím uskočit včas.

Fialový džíp kolem najede přímo do jedné louže a já jsem vzápětí celá od pasu dolů mokrá.

Nejdřív vyjeknu, jak je dešťová voda studená. Pak se trochu zklidním a analyzuji situaci. Za ani ne čtvrt hodiny mi začíná směna a já jsem zmoklá jako slepice. Sice se stejnak převléknu do uniformy, ale i tak…

Vrhnu podrážděný pohled směrem ke vzdalujícímu se, komicky fialovému džípu. Jeho zadek mi mizí z dohledu se skoro až škodolibou rychlostí. Dement.

Jenže pak se džíp zastaví.

A začne couvat. Zpátky ke mně.

Co…?

Nacházím se v málo frekventované ulici, ale i tak mě překvapí, když auto zastaví kousek ode mě. Už se chystám vzít nohy na ramena, protože Pán Bůh ví, co za šílence může za volantem toho džípu sedět.

Když se stáhne okénko z kouřového skla, jsem však překvapena. Není to řidič, ale řidička.

"Jej, moc se omlouvám, promiňte!"

Její hlas zní jako rozpouštějící se karamel. Kdybych k němu měla přiřadit barvy… fialová jako ametysty a stříbrná jako měsíc.

"Ehm… to je v pořádku," vyhrknu a přešlápnu ve čvachtajících botách, ve kterých mám snad celý Strack Pond.

"Opravdu? Moc mě to mrzí…"

Z autorádia se ozývá písnička, která už od minulého srpnového týdne vládne hitparádám. Je plná sladce růžových, jedovatě zelených a kanárkově žlutých barev. Chytlavý beat Sweet but Psycho od Avy Max pulzuje vzduchem.

Zajímalo by mě, jak moc ji – tu dívku – ta písnička ve skutečnosti vystihuje. Poslouchá ji, protože jí připadá chytlavá, protože teď hraje všude, nebo protože ji nějak vystihuje? Je taky na pohled sladká, ale uvnitř trošku šílená?

Využiju těch pár vteřin k tomu, abych si řidičku prohlédla. Nemůže být o moc starší než já, hádám, že jí je stejně jako mně osmnáct. Ze stínu interiéru auta dokážu rozeznat, že je to běloška nebo poloviční asiatka, a že její vlasy mají jakýsi tmavý odbarvený odstín. Na očích má sluneční brýle s tmavými sklíčky, ale i tak je poznat, že je kurňa hezká.

"Héj! Jste v pořádku?!" Zamává mi rukou před obličejem.

Zamrkám. "Ehm… To nic…"

"Dobře."

Trapné ticho.

Netrpělivý řidič vzadu zatroubí. "Hni se, do prdele! Je zelená!"

Dívka nervózně poklepává do volantu. "Tak já pojedu."

"…Dobře," špitnu.

Vytáhne zvenčí neprůhledné okénko zpátky, šlápne na plyn a během okamžiku je pryč.

Povzdychnu si. I když jsem ani neměla možnost se jí podívat do očí, ráda bych si s ní popovídala déle. Je na ní něco… Zatřepu hlavou, abych ty myšlenky zahnala. Neblbni, Amasaro. Pravděpodobnost, že v New Yorku opakovaně narazím na tu samou cizí osobu, není příliš vysoká.

"Co tady okouníš, negerko?" ozve se klučičí hlas za mnou.

Kruci. Za ani ne pět minut musím být v kavárně.

"Seš nějaká mokrá. Kdo tě postříkal?"

Výbuch připitomělého smíchu. Ohlédnu se přes rameno. Je jich celá banda. Ještěže mám na sobě tričko s mělkým výstřihem a kalhoty a ne minisukni nebo šaty, to bych si teprve něco poslechla.

"Já tě klidně můžu taky, jestli chceš, puso," řekne s úšklebkem jiný kluk v mém věku a na chvíli si z úst vyndá cigaretu. "Kam to budeš chtít? Můžem jít tamhle za roh," ukáže palcem. "Gumu mám v kapse, takže se nemusíš bát."

Blbečci.

Nemám však odvahu, na to jim něco říct nahlas nebo jim dokonce jednu vrazit, i když bych ráda měla tu kuráž. Kuráž jakou mají všechny ty sarkastické sebevědomé hrdinky.

Jenže já hrdinka nejsem.

Raději přidám do kroku a ignoruju posměšné hlasy za mými zády.

*

Zvoneček nad vchodovými dveřmi zacinká, načež mě přivítá vůně zákusků a pražené kávy. Stěny jsou obložené tmavým dřevem, mozaiková podlaha se jen leskne a ze stropů visí květináče s pestrobarevnými květinami. Obrovská podsvícená tabule s obrázky a cenovkami podstrkuje zákazníkům ty nejlákavější nabídky na horké nápoje a dezerty k nim. Z reproduktorů se line tropicky oranžová, čokoládově hnědá a vyzývavě rudá – Havana od Camilly Cabello.

"Nansee! To je dost, že jsi tady!" piští Clara, která ke mně hned přiskočí a vede mě ke dveřím do prostoru pro zaměstnance, jako kdybych tady byla poprvé v životě. Nikdy jsem Claru nepovažovala vyloženě za kamarádku, ale je milá – a docela hezká, ale neřekla bych, že se mi vyloženě líbí – a práce díky její vstřícnosti a ukecanosti rychleji utíká.

Když se za námi zavřou lítačky, otočím se na ni: "Děje se něco?"

"No to bych prosila!" Clara si odhodí černý cop přes rameno. "Vidíš toho plešatýho týpka? U stolu číslo osm?"

Ve dveřích se nachází kulaté okénko a já se musím vytáhnout na špičky, abych skrze něj viděla do prostoru kavárny. "Hm? Co s ním?"

"Je z kontroly."

"Aj. Nějak brzo."

"To jo. A víš, co to pro nás znamená?"

"Že nic nesmíme pokazit, jinak nám náš cholerický šéf možná dá vyhazov?"

Clara mě poplácá po rameni, přičemž já sebou škubnu. "Správně. Naštěstí ho neobsluhuje ani jedna z nás."

Úlevně si oddechnu. S mou nemotorností bych mu pravděpodobně vychrstla kávu do obličeje.

"Propáníčka! Vždyť ty jsi celá mokrá!" vyhrkne Clara.

"Díky za upozornění."

"Nechceš půjčit něco mého? Ručník? Fén? Ponožky? Klidně ti…"

"Ne, to je dobré."

"Tak ti aspoň pomůžu…"

"Jsi hodná, ale nechci pomoct." To já nikdy.

Clara našpulí rty. "Fajn, ještě máš čas. Šup, šup, běž se převléknout. Za chvilku otevíráme."

*

Hodiny na stěně kavárny ukazují přesně osm hodin a pět minut, když vyjdu ze šatny již ve své – suché – uniformě servírky.

"Nansee!" křikne Clara.

Co zase? "Hm?"

"Musím si odskočit. Mohla bys za mě odnést objednávku číslo dva? Stůl pět."

Objednávka číslo dva? Tak to je někdo, kdo se sem nakýbloval chvilku po tom muži z kontroly, těsně po otevření.

"Samozřejmě," přikývnu.

"Jsi zlatá," řekne Clara, načež odsprintuje na toaletu.

"Není zač." Ale to už jsem v místnůstce bez oken sama.

Projdu lítačkami a u výdejního pultu svyzvednu objednávku, kterou mám odnést za Claru. Vezmu si podnos s vyrytým logem kavárny, položím hrnek na tác a vydám se ke stolu číslo pět. Koutkem oka zachytím, že u něj vskutku někdo sedí.

Pití, které si zákazník objedná, ledacos vypovídá o jeho osobnosti. Velikost nápoje, množství cukru či mléka, se zákuskem nebo bez zákusku. Všechno je obrovská nápověda. Neodolám tedy nutkání se podívat, co to vlastně nesu. Díky roku a půl práce v této kavárně se orientuji v jemných nuancích druhů a způsobech přípravy různých kávových nápojů, od Latte po Ristretto.

Proto mě zarazí, když na mém podnosu uvidím irskou kávu… s drobnými růžovými marshmallow plujícími na hladině.

Ani jsem nevěděla, že tohle máme v nabídce, zaškube mi v koutku. Ale proboha, jaká osobnost si objedná něco takového? Asi někdo, kdo je silný jako irská káva, ale zároveň v sobě má špetku marshmallowové sladkosti.

Blížím se ke stolu, a tak zdvihnu zrak, abych do něčeho nevrazila. Zákaznice zvedne hlavu, když si všimne, že její objednávka se už nese. Netrvá ani zlomek vteřiny, než ji poznám.

Vykulím oči, srdce se mi rozbuší.

Panebože.

Ta zákaznice…

Tác mi vypadne z rukou.

Je to ona.

Křach! Hrnek se roztříští na dlaždicích. Kolem střepů se rozlije loužička kávy, v níž se topí nebohé marshmallow.

Ta zákaznice je ta dívka z fialového džípu, kterou jsem potkala před ani ne půl hodinou.

A já právě ne jen trošku vylila, ale naprosto zničila její ranní kávu.

Cítím na sobě těžkou váhu několika pohledů. Pohled té dívky. Pohled barmanky opodál.Pohled muže z kontroly. Tváře mi hoří. Nejradši bych teď zalezla do skladu a už nikdy nevylezla. Ježíši, to je trapas, trapas, trapas…

"Smithová! Do kanceláře."

Můj nadřízený, majitel kavárny.

Setkám se s očima – nebo spíše s neprůhlednými sklíčky brýlí – té dívky. "Omlouvám se… Byla to nehoda… Moc mě to mrzí…"

"V cajku," řekne a pousměje se. Má hezký úsměv…

"Slečno Smithová! Žádám vás, abyste sem okamžitě šla!"

Hlas šéfa mě probere. Co to se mnou je?

A než se otočím zády k té dívce a následuji mého šéfa do jeho kanceláře, musím si v duchu klást otázku. Proč nosí sluneční brýle i uvnitř?

*

Tyler mě zabije. Tím jsem si jistá.

Ta práce byla jediným zdrojem našich příjmů. Neboť Tyler odmítá pracovat a místo toho pokouší štěstí v hazardních hrách, spolehlivé vydělávání peněz je na mně.

Ale teď? Co bude teď? Najít práci trvá nějakou dobu, obzvlášť někomu jako já.

Ještě se rozloučím sClarou a vyjdu z kavárny, právě ve chvíli, kdy se můj již bývalý šéf omlouvá tomu muži z kontroly a snaží se napravit dokonalý obrázek o jeho (podle internetových recenzí průměrné až mírně nadprůměrné) kavárně, který jsem já poškodila.

Vchodové dveře se za mnou zavřou.

Klap.

V tuto hodinu se ulice už zaplňují hlučnými, bezohlednými lidmi, vylézají ze svých domovů jako žížaly po dešti. Vydám se směrem domů a usilovně přemýšlím, jak ve zdraví přežiju Tylerovu reakci na to, až mu řeknu tu novinku.

Klap.

Někdo jde hned za mnou.

Ohlédnu se přes rameno.

Následuje mě ta dívka.

"Počkejte!"

Zastavím se, aby mě mohla dohonit, a čekám, co mi chce. Je skoro o hlavu vyšší než já i bez podpatků, ale to vzhledem k mé vrozené mrňavosti je většina lidí, které potkám. Mimoděk si na prst natáčí pramínek vínově rudých vlasů, jež jí sahají až k pasu. Má je mírně zvlněné, ne jako já a ty moje ovčí kudrny, se kterými se nedá pracovat.

"Mrzí mě, že kvůli mně…"

"Ale to mi práci nevrátí," utnu ji a sama jsem překvapena rázností mého tónu.

"Já vím, ale chtěla bych vám něco nabídnout."

Sáhne do kapsy džínové bundy a podá mi nějakou kartičku.

"Co to je?" zeptám se, zatímco kartičku převracím mezi prsty. Je na ní vytištěné mně neznámé logo a adresa, o které jsem netušila, že se v New York City vůbec nachází. "AFYAS," čtu z kartičky. "Agentura pro skutečné zážitky… Já ale neplánuji dovolenou." S Tylerem máme jen taktak peníze na nájem, natož na cestování.

"Agency for Fantasy and Young Adult Stories. Ne, nejsme cestovka," vysvětluje mi dívka. "Něco jiného. Opravdu spolehlivý způsob, jak uniknout z tohoto světa, ze svého života. Jak se stát hrdinkou."

Stát se hrdinkou.

Podezíravě na ni povytáhnu jedno obočí. Jsem naivní, ne retardovaná. "Drogy?"

"Jen to ne!" vyhrkne se smíchem. "Je to naprosto bezpečné a zdraví neškodné. Podepisuje se oficiální smlouva a všechno."

"Nemám zájem," řeknu, přestože se nacházím ve značném pokušení. Na jednu stranu mám chuť ji hrubě obejít a jít si po svých, ale na druhou jsem vděčná za každou vteřinu, která oddaluje setkání s Tylerem.

"Můžete nakouknout a pak se hned ve dveřích otočit na patě a pádit zpátky domů."

Bříšky prstů přejíždím po hladkém povrchu kartičky. Klíčí ve mně semínko naděje.

Uniknout z tohoto světa, ze svého života. Stát se hrdinkou…

"Pracuju tam jako recepční od konce střední." Ačkoliv má stále sluneční brýle, tuším spiklenecké mrknutí.

Strčím si vizitku do kapsy v kabelce. "Já… ještě uvidím."

"Dobrá." Vypadá spokojeně.

Ticho.

"Darujte! Darujte na charitu! Nadace Slunce! Pomožte druhým a zachraňte životy!" vyvolává žena, která kulhá po ulici sem a tam a v rukách svírá kasičku o velikosti soudku pomalovanou obrázkem slunce. Všichni kolemjdoucí se jí vyhýbají jako smrtelně nemocnému.

Přijdu až k ní. "Dobrý den, můžu se zeptat, na co je ta charita?"

Žena mlčky poukáže na kasičku, jako kdyby nápis na ní byl zakázané slovo. Namáhavě polknu, když si ho přečtu – Charita pro boj proti domácímu násilí a podporu jeho obětí.

Tyler mi sice zakazuje si bez jeho předchozího svolení cokoliv kupovat nebo někomu dávat peníze, ale…

Sáhnu do kapsy a vsoukám do kasičky desetidolarovou bankovku. Vejde se do mezírky jen taktak, jako kdyby kasička nebyla vyrobena pro tak štědré dary.

Žena ke mně zvedne hluboké modré oči, v nichž čtu, že ona dobře ví, na co vybírá.

"Děkujeme," řekne s upřímným vděkem v hlase a podá mi přívěsek malého slunce na kožené šňůrce.

"Já děkuji vám."

Převezmu si od ní náhrdelník. Je jednoduchý, ale hezký a jasně žlutý, a já mám chuť si ho hned teď pověsit na krk. Slunce a vše, co s ním souvisí, miluji. Akorát si nejsem jistá, co by na nový šperk řekl Tyler, ale myslím, že to dokážu před ním ututlat.

Několik nádechů na sebe se ženou hledíme, než se ona vydá vybírat na jiném bloku, kde se snad najde více ne-ignorantů.

Ta dívka kupodivu nezmizela. Loktem se opírá o otevřené dveře na místě řidiče svého unikátního fialového džípu, ale ještě nenasedla. Celou tu dobu mě s údivem pozorovala.

Teď nevěřícně vrtí hlavou a spíš pro sebe zamumlá: "Holka, ty máš tak zlatý srdce, že bych se nedivila, kdyby toho někdo zneužil a ukradl ti ho, aby ho mohl roztavit."