Prolog - Prokletá a osamělá

Protagonista

Definice: Hlavní postava příběhu, "hrdina".

Tip: Nemusí se čtenářům líbit, ale musí je zajímat. Čtenář musí mít pádný důvod, proč by mu zrovna na téhle postavě mělo záležet. Protagonista mu musí ukradnout srdce a zarýt se pod kůži. A pak čtenář bude onu postavu ochotný následovat třeba až do pekla.

Pravidlo: Každý příběh může mít jen jednoho hrdinu.

Samantha

Chci zpátky do mého světa. Chci domů. Do světa, kde oheň zpívá balady, temnota šepotá legendy a moře se třpytí jako vybroušený diamant. Chci obejmout mého tátu, chci dokázat, že jsem dobrá dcera, chci, aby na mě byl hrdý.

S povzdechem se svalím na vrzající gauč a zahledím se na vskutku výstavní skvrnu na stropě, pravděpodobně odkaz po předchozích nájemnících bytu. Nalepovací hvězdičky svítící ve tmě (mé dílo) už sotva drží. Když mě ten pohled omrzí, obrátím pozornost k nástěnnému kalendáři s modrookými koťátky a aktuálnímu datu.

"No ty kráso, dneska to jsou už čtyři roky."

Čtyři roky jsem nebyla doma. Čtyři roky jsem uvězněná v tomhle pitomém světě. Čtyři roky jsem bez své moci, čtyři roky nejsem nic víc než člověk.

Ale kdoví kolik času již uplynulo v mém mateřském světě – možná jen pár dní, možná několik tisíciletí a můj táta již není naživu. Při té myšlence mi po zádech přeběhne mráz.

Abych se mohla vrátit domů, musím se stát hrdinkou – tak zněla kletba.

Zapnu staromódní rádio na stolku po mé pravé ruce. Z přednastavené stanice, kterou poslouchám nejvíc, abych měla přehled o nejnovějších hitech, se zrovna začnou linout první ametystové a azurově modré tóny Something Just Like This od The Chainsmokers ve spolupráci s Coldplay. Pobrukuju si text, který vypráví o někom, kdo odmalička četl příběhy o hrdinech jako Herkules a Superman a nyní se chce stát přesně takovým hrdinou, aby se zalíbil jedné dívce (aspoň tak si to vykládám já).

Ve zdejších knihách určených pro mou věkovou kategorii a ve mnou nejvíce vyhledávaném žánru (což znamená fantasy, jelikož mi připomíná můj domov), je v devadesáti devíti procentech případů hrdinkou na první pohled obyčejná puberťačka, která se jednoho dne však dozví, že má skryté schopnosti a že je vyvolená spasit svět. Což se jí vždy podaří. A na konci nejenže má vášnivý vztah s nabušeným temným princem/tajemným, stovky let starým válečníkem/jakýmkoliv alfa samcem – což pardon, ale to není můj vkus –, ale mimoto je označována hrdinkou.

Očima kloužu po pokoji, který je mi obývákem a kuchyní. Po desítkách knih, řadě kaktusů a tuctu sošek draků na poličkách knihovničky přede mnou…

PÍÍÍÍÍÍÍP.

Škubnu sebou. Moje kouzelná placka (aneb mobilní telefon) se mi s vzteklým vibrováním vrtí v kapse džínů.

Vstávej, ty knihomolská bezmocná rádoby hrdinko.

Aneb můj láskyplný popis budíku, jež mě má informovat, že mám před sebou další pracovní den.

Přestanu se válet na gauči jako drak Šmak na svém pokladě a zvednu se do sedu. Dramaticky zatnu ruce v pěsti, jako kdybych byla ve filmu (což dělám s velkou oblibou, cítím se pak jako mnohem větší frajerka než ve skutečnosti jsem).

Takže mám zachránit svět, jo? Dobře, chápu.

Jenže jak to mám u krabích špeků udělat, když v tomhle světě nejsou žádní krvelační démoni nebo upíři, žádné příšery, které je třeba proklát stříbrným mečem, žádní temní pánové zla prahnoucí po vládě nad světem? Tenhle svět je přelidněný, nudný, mdlý, nemá žádné kouzlo.

A i kdyby, tak jak mám být hrdinka bez fantastických zbraní a mých nadpřirozených schopností? Bez nich to přece nejde. Takže jak, jak, jak…

Nehty frustrovaně přejedu po opěrce gauče a tiše pro sebe zavrčím. Pak se s elánem oživlé mrtvoly odvleču do zakrslé koupelny, abych svou tvář smočila v posvátné tekutině zvané kohoutková voda.

Zatímco si čistím svůj běloskvoucí chrup, očkem sem tam zavadím o odraz v zrcadle (ne, teď vám, zlatíčka, nebudu popisovat, jak vypadám, neboť to je velice oblíbené klišé). Když si úspěšně učešu moje všelijak vlnící se vlasy, dám si do uší visací náušnice, které mi taťka dal ke čtrnáctým narozeninám. Jsou vyrobené ze stříbra, takže se krásně lesknou, a mají tvar dokonalého půlměsíce. Nosím je téměř každý den bez ohledu na to, v jaké fázi se místní měsíc zrovna nachází.

Prstem se dotknu chladného kovu v mých uších. "Vrátím se za tebou. Vrátím se domů. Stanu se hrdinkou," připomínám si jako každé ráno, už čtyři roky."Slibuju… tati."

Zrak mi padne na zarámovaný obrázek na stěně, který jsem nakreslila, když mi bylo deset let. Mé přetahování pastelkami je úsměvné, ale i tak je poznat, kdo je na mém výtvoru zachycený. Není na něm nikdo jiný, než on.

Ztěžka si znovu povzdechnu, opřu se o umyvadlo a zadívám se svému odrazu do očí, jako kdyby to byl můj protivník.

Jenže co to vůbec znamená být hrdinka?

*

Nansee

"Tak běž třeba do prdele!"

Pak za ním prásknou dveře bytu a nastane ticho.

Jsem sama.

Trhaně se nadechnu, až se mi zachvějí ramena. Otřu si slzy z tváří, pomalu vstanu ze studené podlahy a odeberu se do kuchyně pro nějaké sladké občerstvení na obalení pošramocených nervů. Položím mobil na kuchyňskou linku a nechám z reproduktoru hrát Something Just Like This, ať svět klidně zaplňují purpurové a blankytně modré odstíny. Písnička se právě nachází v části, kdy se zpívá o tom, že ona dívka nestojí o nikoho se superschopnostmi, nechce žádného superhrdinu, ale stačí jí někdo, na koho se může spolehnout a kdo při ní bude vždy stát.

*

"Počkej, pomůžu ti."

Přispěchala jsem ke klukovi v mém věku, který klečel na chodníku. Jeho hůl z tmavého dřeva se válela opodál, mimo jeho dosah.

Přímo před mýma očima ho napadla skupinka frajírků, vyškubla mu hůl z ruky a pak se smíchem utekla za roh.

"Dík, ale zvládnu to sám," odpověděl skrz zatnuté zuby kluk a svaly na pažích se mu napnuly, jak se pokoušel zvednout ze zablácené země. Jistě by to zvládl snadno nebýt jediné věci. Neuniklo mi, že levou nohu má bosky a v kotníku nehezky pokroucenou – tak, že na ni nebylo možné došlápnout.

"Já ti tu hůl podám, dobře?" nenechávala jsem ho být, neboť jsem viděla, že potřebuje pomoct. A všichni kolemjdoucí pouze uhýbali pohledy a obcházeli toho kluka, jako kdyby si nechtěli komplikovat den starostmi o nějakého mrzáka.

Zvedla jsem hůl, očistila ji od bláta a podala modrookému klukovi.

"Děkuju," řekl, když se zapřel o hůl a postavil se. "Seš hodná."

Mávla jsem skromně rukou. "To byla maličkost."

"Hajzlové," zamručel si pod vousy a volnou rukou si projel kštici černých vlasů. Byl docela hezký a měl na sobě tričko s logem Marvelu.

"Takových hajzlů je plno," soucitně jsem pokývala hlavou. Mimoděk jsem si povytáhla rukávy víc k zápěstím.

"Není ti vedro? Dlouhý rukávy a kalhoty v tomhle počasí…" Kývl směrem k jasnému rannímu slunci.

"Ne, to je dobré," zalhala jsem. Částečně nosím ne příliš odhalující oblečení kvůli zakrytí něčeho, co nechci, aby nikdo viděl. A částečně protože existují určité mýty o tom, jak se oblékají ženy, kterým nějaký muž ublížil, a já je nechci podporovat.

Kluk pokrčil rameny. "Každopádně ti ještě jednou děkuju, žes mi pomohla. Jsem ti fakt vděčnej. Jinak bych se tady asi plácal jak tuleň ještě do zítřka."

Nesměle jsem se zasmála.

Jeho úsměv mě zahřál u srdce.

*

Občas mám pocit, že Tylerovi chybí jakákoliv empatie. Že nemá žádné srdce. Přesně jako ti chladnokrevní bezcitní záporáci v knížkách a seriálech.

Na rozdíl od mé maličkosti, která od dětství slýchá, jak útlocitná je.

Nebuď tak citlivá. Kdo má s tebou vydržet?

Nekňourej pořád.

Ono je to s tebou těžký, když jsi tak choulostivá.

Pomohla jsem někomu. A Tyler mi vynadal za to, že jsem si dovolila přijít z nákupu o pár minut později bez jeho svolení.

"Je mi ukradenej nějakej debil s holí! Mělas být doma přesně v kolik jsem ti řekl! Takhle mi projevuješ vděk?"

S povzdechem vytáhnu ze skříňky nad kuchyňským dřezem pytlík marshmallow. Ty na mém pomyslném žebříčku cukrovinek zabírají hned druhé místo, těsně za karamelkami. Má nezdravá záliba ve sladkém se sice podílí na tom, že mám pár kilo navíc, jenže já mám jiné starosti.

Zašustí to, když otevřu pytlík, načež mě v nosu pošimrá slaďoučké aroma marshmallow. Popadnu mobil, z kterého stále hraje Something Just Like This a po vrzajících parketách se přemístím do mého pokoje.

Kvůli častým konfliktům jsem se ze společné ložnice s Tylerem zhruba před rokem přestěhovala do původní pracovny a učinila z ní své malé království. Stěny jsem si sama vymalovala (podle toho to také vypadá) veselým odstínem žluté, která se nejvíc blíží mé oblíbené zlaté, a pak je polepila plakáty mých oblíbených kapel, zpěváků a zpěvaček, filmů a seriálů.

Minu mou knihovničku organizovanou duhově podle barev obálek, v níž lze kromě nejpopulárnějších young adult novinek najít i tituly jako Kardiologie – Hurstův manuál pro praxi, Západoafrická mytologie, 100 nejlepších nigerijských receptů, Základní gramatika jorubštiny nebo Velký anglicko-hauštský slovník.

Na jedné poličce stojí fotky v rámečcích, na nichž je zachycena veselá černošská holčička a později puberťačka s hřívou kudrnatých vlasů v blízkosti podsadité ženy v zástěře a šátku, jejíž též tmavou pleť brázdí vrásky od úsměvu. Obě jsou na první pohled šťastné. Smutně se usměju při pohledu na ty fotografie.

"Budu v pořádku. Zůstaň silná, Sluníčko."

Odvrátím pohled. Společně s pytlíkem marshmallow sebou plesknu na měkkou postel. Musím posunout stranou pár chlupatých polštářků, abych dosáhla na můj mobil a sluchátka ležící na nočním stolku hned vedle mé momentálně rozečtené knížky. Zapnu na mobilu bluetooth, otevřu na Spotify playlist s největšími popovými hity za poslední dekádu a nasadím si bílo-zlatá bezdrátová sluchátka na uši.

Než stisknu tlačítko play, ještě na moment zavřu oči a nastavím tvář hřejivým paprskům letního slunce, které pronikají do pokoje ve zlatých pruzích a tančí v nich drobná zrnka prachu.

Několik vteřin si vychutnávám ten klid. Vůně slaďoučkých marshmallow. Vlídné teplo slunce na tvářích. Měkkost matrace pode mnou.

Otevřu oči a klepnu na ikonku play. Písnička pokračuje tam, kde skončila.

Mám co dělat, abych nevystřelila z postele a nezačala poskakovat po pokoji jako hyperaktivní kůzle. Nemám zatažené záclony a tak by sousedé z protějšího paneláku byli svědky mých tanečních kreací.

Pokojem pulzuje pestrobarevná směs barev. Jako kdyby někdo v papírnictví vykoupil všechny barvy zvýrazňovačů a použil je všechny naráz. Ostře žlutá, oranžová, zelená a růžová. Prolínají se, míchají, tančí, proplétají. Chvílemi připomínají barevné stuhy a chvílemi jsou to náhlé výbuchy barev jako ohňostroj. Mimoděk mi začne cukat jedna noha, mírně se pohupuji ze strany na stranu.

Kašlu na to. Ať si sousedi třeba vypoulí oči.

Vymrštím se z lůžka a začnu se nakrucovat a poskakovat po pokoji do rytmu a do toho si falešně prozpěvovat text a je mi jedno, jestli někdo civí.

Kompletně se ztrácím ve světě hudby a barev, které ji doprovází. Je to jako polární záře, která se mi zjevila v pokoji a je všude.

Hudbu takto vnímám odmalička. Dost mě překvapilo, když jsem jednou během hodiny hudební výchovy ve škole zjistila, že ostatní to tak nemají. Na internetu jsem se později dozvěděla, že se tomu říká chromostézie, forma synestézie. Je mi jedno, jak se tomu říká, ale nedokážu si bez toho představit život.

Písnička skončí příliš rychle. Jasné barvy vznášející se prostorem kolem mě pomalu pohasnou, až zmizí docela, jako blednoucí inkoust na papíře, jak hudba ještě několik nádechů doznívá mým nitrem.

Trošku rozmrzele si sundám sluchátka a zavřu aplikaci. Cítím se však svěží a čilá. Má introvertská baterie byla úspěšně dobita. Hudba mi totiž dává energii do života. A knížky mi pomáhají z toho života nezešílet.

Vrátím se k válení se na posteli jako lachtan na pláži a natáhnu se po knížce s hezkou květovanou obálkou, která na mě od včerejšího večera čeká. Strčím si do pusy pár marshmallow, takže mám tváře naducané jako nenažraný křeček, odložím ručně vyrobenou záložku a pokračuji ve čtení, kde jsem skončila.

Ať si říká, kdo chce, co chce, tohle zkrátka je forma magie. Podobně jako mé vidění hudby v barvách, akorát k tomuhle není potřeba mít nějaké zvláštní genetické dispozice. Fakt, že autorům stačí pár slov k tomu, aby mi v mysli namalovali obraz nějakého místa nebo osoby, mě odmalička fascinuje. Fascinuje mě, co někteří dokáží vymyslet. Baví mě se nořit do jiných světů a poznávat nové lidi a místa – i když jsou, bohužel, fiktivní. A je mi jedno, že mi ostatní říkají, jaký jsem nenapravitelný snílek, a že bych se už měla probudit.

Tyler knihy nevnímá jako portály do jiných světů a myslí jiných lidí. Vnímá je jako hromady potištěného papíru, kterými by si bezostyšně zapaloval v krbu, kdybychom nějaký měli. Sice mi vždy na narozeniny podá bankovku a zamumlá, ať si zajdu třeba do toho Barnes & Noble, ale já vím, že se mnou můj zájem ani zdaleka nesdílí a jenom chce mít snadno vyřešený dárek.

Otočím stránku a naslouchám tomu uklidňujícímu zvuku, tomu nenápadnému šustnutí stránky. Na chvilku si zvednu knížku k obličeji a jen tak k ní přičichnu. Spokojená pak pokračuji v četbě jedné z mých oblíbených romantických sraček, jak to jednou nazval Tyler.

Bylo by fajn jednou také zažít nějaké dobrodružství, povzdychnu si, zatímco očima kloužu po písmenkách, nevnímám jejich význam, neboť se nechávám unášet vlnou sladkého snění. Pomoci druhým tím, že zachráním svět. Mít nadpřirozené schopnosti a draka jako mazlíčka. Poznat tu pravou lásku, jak se o ní všude píše.

A především – být hrdinka.