Část první

Pračky a světy

Antagonista

Definice: Hlavní záporná postava, protivník protagonisty, "padouch".

Pravidlo: Je opakem hrdiny (tzn. hrdinovy slabé stránky jsou padouchovy silné stránky a naopak, čehož využívá). Bývá zlý, sobecký, krutý atd. Musí představovat pro hrdinu výzvu a čtenáři musí rozumět jeho motivacím, jinak vznikne nudný a stereotypní záporák.

Tip: Všichni padouši sami sebe vidí jako hrdinu.

Nansee

Zachrastí klíče, načež cvakne klika a dveře do bytu se otevřou.

Když vykouknu z mého pokoje, právě si na mdle osvětlené chodbě kabát sundává Tyler. Zamumlá mým směrem pozdrav, rukou si projede kštici blond vlasů a pověsí kabát na háček. Přistoupí ke mně, aby mě rychle políbil na uvítanou. Nakrčím nos – táhne z něj ostrý pach alkoholu.

"Co je?" utrhne se na mě Tyler a zabodne do mě své oříškové oči. Málokdo by nesouhlasil s tím, že se svými výraznými mužnými rysy a atletickou postavou je atraktivní, avšak teď mu pohlednou tvář krčí zamračený výraz. Jedno z obočí – to, které mu brázdí jizva – má tázavě povytažené.

Důsledně ode mě vyžaduje, abych mu vždy říkala přesně, kde, kdy a s kým jsem byla a co jsem tam vyváděla. On si však dělá, co se mu zlíbí. Často bez vysvětlení opustí byt a vrátí se třeba až po dvou dnech. Pravděpodobně, kromě trávení času na herních automatech v naději, že splatí ty dluhy, do kterých se potápíme čím dál hlouběji, chodí po hospodách, barech, možná i za jinými holkami. Předstírám, že mi to nevadí.

"Nic," špitnu a sklopím pohled do země.

Na okenní tabule začnou bubnovat kapky deště. Tyler to stihl jen taktak. Ale i tak to není dobré. Když prší, Tyler bývá podrážděnější a tím pádem i poněkud… hůře zvladatelný.

Zrakem zabloudím k jedné z otevřených skříní na chodbě. Nachází se v ní dlouhá tyč, na které visí Tylerova sbírka kožených pásků – většinu z nich jsem poznala na vlastní kůži. Rychle odvrátím pohled a mimoděk si dlaněmi přejedu po pažích, kde ještě cítím modřiny z minulého týdne.

Tyler si významně odkašle a poklepe na hodinky – předpokládám, že mu ze zápěstí během pár dní zmizí, protože je bude muset dát do zástavy, aby měl další peníze na hazardní hry. Ručičky ukazují téměř půl osmé – čas na večeři.

"Promiň… Já zapomněla…" Ta knížka je neskutečně čtivá, až jsem zapomněla na čas, ale už mi zbývá jen pár kapitol do konce.

"Tak pohni," zavrčí Tyler. "Myslíš si snad, že tě nechám v mým bytě zadarmo?"

Polknu a odběhnu do kuchyně. Stresem rozechvělýma rukama začnu ze skříněk a polic vyndávat potřebné nádobí. Z obývacího pokoje se ozve televize a pak znělka herní konzole. Tyler se hodlá věnovat své oblíbené volnočasové aktivitě – střílení lidí na televizní obrazovce

Ozve se první výkřik nevinného fiktivního člověka z videohry.

Před očima se mi vybarví krvavě rudá skvrna na smrtelně černém pozadí. To, jak má synestézie funguje i na některé zvuky.

Třísk!

Záblesk bílé.

Úlekem zalapám po dechu. Shlédnu na zem. Talíř je na střepy.

Sakrasakrasakra. Až to uvidí Tyler… Sakrasakra…

Popadnu košťátko a lopatku, sehnu se na zem a spěšně začnu zametat stopy škod…

"Co to bylo za ránu?"

Málem nadskočím.

Tyler.

Ramenem se opírá o futra a z očí mu srší blesky.

"Tys něco rozbila?" Jeho hlas je drsný jako šmirgl papír.

Sakrasakrasakra… Vybavím si ty kožené pásky… Krucikruci…

Tyler učiní krok blíž ke mně.

Každá moje buňka chce utéct a vyhnout se další bolesti. Pryč. Pryč od něj. Ale nemůžu.

Ticho. Dlaně mám kluzké potem.

"Zvedni se. A pojď sem."

Ruce a nohy se mi chvějí, ale poslechnu. Musím.

Nepomůže mi vstát. A kdybych se pořezala od střepů, jsem si jistá, že by pro mě neměl špetku soucitu, neošetřil by mi rány, nic.

Se sklopenýma očima dojdu k Tylerovi, kolena se mi třesou.

"Na něco jsem se tě ptal." Suše konstatuje. Tíží mě jeho upřený pohled.

Mlčím. V krku mám vyprahlé sucho, srdce mi zběsile buší strachem.

"Podívej se mi do očí." Tyler mě popadne za tvář a donutí mě zvednout zrak. Je o víc jak hlavu vyšší než já, takže se musí hodně sklánět. "Odpověz."

Čekám na moment, kdy vybuchne, kdy začne křičet, kdy se přestane ovládat. Tahle maska nezvykle pohledného, slušného dvacetiletého mladíka, který je ve šťastném vztahu, mu v soukromí nikdy nevydrží dlouho.

"Ano," špitnu. Vždy šeptám či hovořím tichým hlasem, neumím si pomoct. Jako kdyby Tyler za ty dva roky, co spolu jsme, mě zlomil a s tím i mé hlasivky. Jako kdyby mi kromě svobody a spousty dalších věcí vzal i hlas.

"Promiň…" Můj hlas není hlasitější, než šepot větru.

Tylerovi se napne sval na jeho ostře řezané čelisti.

Nestačím ani mrknout. Drsně mě chytí za paži a zatřese mnou jako hadrovou panenkou. Jeho stisk je pevný jako ocelové kleště – bez přehánění.

"Tvoje omluvy ten talíř neopraví!"

Celá se klepu v očekávání toho, co bude následovat.

"Byla to nehoda… Seženu nový…"

"To mě nezajímá!" zařve mi Tyler do obličeje a znovu mnou zatřese, jako kdybych byla nějaká jeho loutka pro zábavu. "Díky mně máš kde spát. Díky mně máš co žrát. Díky mně máš co na sebe. Do hajzlu, díky mně máš i ty svoje pitomý knížky."

V krku mám obrovský knedlík, skoro nemůžu dýchat, v očích mě pálí slzy.

"V podstatě jsem tě zachránil před životem na ulici. A ty nejseš schopná ani udržet talíř!"

"Já… vždyť to víš… že jsem nešikovná… Promiň, Tylere…"

Vrazí mi facku. "Drž hubu!"

A já ji držím. Jako hezky poslušná přítelkyně, jakou si ze mě vycvičil.

Tyler mi zatne nehty do paže. Syknu, ale nic neřeknu. Táhne mě za sebou ven z kuchyně. Na chodbě pochopím, kam mě to vleče – do jeho pokoje.

"Tylere… Já ne…" snažím se protestovat.

"Jdeme."

"Já nechci…"

"Ale chceš."

Už dávno vím, že nemá smysl se mu vzpírat. Když mě úspěšně dotáhne do své ložnice, nohou za námi zabouchne dveře a doslova mě hodí na postel.

"Brala sis dneska prášek?" zeptá se, zatímco si rozepíná kalhoty. On se s používáním ochrany neobtěžuje, všechno je na mně.

"Ano, ale já se na to dneska necítím…" Pokusím se zvednout z postele a odejít, dokud mám šanci.

On mi však zablokuje cestu. "Na to jsem se tě neptal."

Můj hlas je jen přiškrcené vzlyknutí. "Tylere…"

Umlčí mě polibkem, který vůbec není jemný, romantický nebo vášnivý. Je to majetnické, chtivé, drsné, nepříjemné. Mám pocit, že se topím, že se dusím, že hluboko uvnitř umírám.

"Je mi ukradený, jak se cítíš," zavrčí, když se ode mě odtáhne rty.

Než mě Tyler povalí na záda, chtivě mi sundá všechno oblečení a kolenem mě přinutí roztáhnout nohy, spatřím něco, co nedokážu vyhnat z hlavy. Vidím to pokaždé, ale stále věřím, že se to jednoho dne změní.

V Tylerových očích není ani špetka lásky.

*

Milování s Tylerem mi nikdy nebylo příjemné. Ani to mé úplně první, ani ta další, ani to dnešní. Možná to je tím, jak je drsný, odtažitý, nedává najevo žádné hlubší city – jenom si zašukat a pak si nějakou dobu jít po svém. Možná je to tím, jak mě ve většině případů k tomu donutí třeba i násilím a přes mé nepohodlí až bolest. Nebo možná něco je v nepořádku se mnou.

Nevím. Nevím co je špatně, že s ním nejsem šťastná.

Něčeho jsem si však stačila všimnout. Je to jako jakýsi koloběh, je v tom nějaký vzorec.

Vždycky je nějakou dobu klid.

Poté se mezi námi objeví napětí.

To vygraduje, až dojde ke… střetu.

Pak za mnou Tyler přijde prosit o odpuštění. A já mu nedokážu neodpustit, nedokážu s ním nadobro skoncovat.

A potom nastane dočasné usmíření, které trvá pár dní, než to napětí začne odznova.

A takhle se to opakuje stále dokola už dva roky.

Nevím jak z toho ven. Je to jako kdyby mě s Tylerem svazoval řetěz, který ani jeden z nás nemá sílu přetrhnout.

Kamarádky mě před ním varovaly. Domlouvaly mi, ať se od něj držím dál, že s ním nebudu šťastná, že si zasloužím někoho lepšího. Já si ale nenechala říct a radši je úplně odstřihla, aby se mi do toho nemohly míchat. Občas toho lituji.

Ale… Jednou se přece musí z Tylera vyklubat ten kluk v jádře s dobrým srdcem, který si na parchanta jenom hraje. Určitě toho bad boye pouze předstírá, ale ve skutečnosti je oddaný, laskavý, milující partner. Časem tuhle svou stránku ukáže, i když pouze mně. Jen to předstírá, jen to předstírá, jen to předstírá. Vždycky to tak je. V knížkách a seriálech ano.

Tak proč k tomu u Tylera ještě nedošlo?

"Nansee?"

Nepatrně sebou cuknu, přičemž se málem seknu nožem do prstu při krájení rajčat. Zvednu hlavu ke vchodu do kuchyně. Stojí tam Tyler s provinile shrbeným postojem těla a rukama zastrčenýma v kapsách kalhot.

"Promiň," řekne. Když ke mně zdvihne zrak, má oči zrudlé pláčem.

Zabolí mě u srdce. Vidět ostatní trpět jakýmkoliv způsobem, ať jsou mi blízcí nebo cizí, mě odjakživa hluboce zasahuje. Jsem neskutečně citlivá emocionální houba a štve mě to.

"Nansee, já…" Odmlčí se Tyler a povzdychne si. "Nechal jsem se unést. Je mi to líto. Slibuju, že se to nebude opakovat-"

Opatrně položím nůž na kuchyňskou linku. "To říkáš pokaždé."

"Tentokrát to myslím vážně. Přísahám, zlato."

Nadechuji se k tomu, abych něco řekla, když on ke mně zezadu přistoupí a obejme mě kolem pasu. Podvolím se a nechám ho, aby si mě k sobě přitáhl a vtiskl mi nezvykle něžný polibek na šíji. Pak si mě otočí čelem k sobě a políbí ještě na rty.

"Tak co?" dívá se mi do očí.

"Ehm… To je v pořádku, Tylere…"

"Ale musíš uznat, že ty sis začala." Stisk jeho paží kolem mého pasu nepatrně zesílí. "Musíš být opatrnější. Vždyť víš, jaký jsem. Jako divoký lev. Neručím za sebe, takže si musíš dávat pozor, jinak… Chápeš?"

"Ano," přikývnu poslušně. "Promiň, Tylere."

"To je v pořádku, Nansee," řekne a políbí mě na krk. "Miluju tě."

Miluju tě. To mi nikdy nikdo neřekl. Ale Tyler mi to opakuje denně, šeptá mi to do ouška jako kouzelnou formulku vždycky, když se mu věci začnou vymykat z rukou. A ono to pokaždé zabere. Pokaždé mě to donutí roztát, až jsem poslušné nic bez vlastní vůle.

Polknu. "Já tebe taky."

"Tak se mi to líbí," zavrní a políbí mě do vlasů. "Už jsem ti dneska řekl, jak jsi nádherná?"

"Hmm." Vychutnávám si jeho dotyky, jeho lichotivá slůvka, jeho pozornost.

Protože mám strach. Strach, že to jednoho dne skončí. Strach, že budu sama. Protože nikoho jiného, než Tylera nemám.

Ale pokud mi každý den říká, že mě miluje, tak to musí být pravda – ne?